← Zpět

Jak jsem poznala Boha

Anna Zavaďáková

Začalo to tím, že jsem při poslechu chval v parku nemohla zastavit pláč. Najednou mě něco oslovilo, a já tomu nerozuměla. Nechápala jsem, proč řvu jak želva. Nedalo mi to a přišla jsem na shromáždění. Když jsem odcházela, cítila jsem se lehčí. Měla jsem takový ten pocit, že je vše, jak má být. Slovo pastora mě oslovilo, ale nebylo v tom nic „nadpřirozeného“. Přesto se mě depresivní stavy spojené s předchozím náročným životním obdobím začaly postupně pouštět. Racionálně vzato to bylo všechno tak bláznivé, ale ten pocit někde uvnitř mě samotné byl skutečný a nedalo se nevěnovat mu pozornost. Nechápala jsem, proč by se dnes Ježíšovo ukřižování mělo kohokoli týkat nebo dokonce proč by se mělo týkat mě osobně. Ježíš pro mě do té doby byl historickou postavou a chlápkem, který visí zubožený na kříži ve studených kostelech všude na světě. Nechápala jsem. Kdekdo v historii se obětoval za druhé. Nedávalo to smysl! Ale přesto se ve mně odehrávalo něco nového. Vyslechla jsem svědectví několika lidí ve sboru a taky se hodně ptala. Nevzpomínám si na ten konkrétní moment, ale najednou jsem věděla, že je to pravda. V jednu chvíli jsem si prostě byla jistá. A jakmile jsem to vyznala, Bůh to začal potvrzovat. Začal dělat tolik dobrých věcí, až jsem se začala stydět, že se mi najednou tolik dobrých věcí děje. Někde v koutku duše jsem neustále očekávala fakturu, kde za to budu muset zaplatit. Začalo mi docházet, kolik „náhod“ z dřívějšího života nebylo pouhou náhodou, osudem nebo štěstím. Byl to Boží plán. Uvědomila jsem si, jak mě Pán miluje dokonce celou tu dobu, co jsem ho neznala. Kolikrát mě zachránil, aniž bych tušila, že to byl On. A to mě dostává! Ještě dnes. A každý den jsem z toho naměkko, jen na to vzpomenu.